Překvapení pro všechny, kteří si mysleli, že na poli písničkových kapel se nedá už nic nového vymyslet. Islandská kapela se zřejmě o nic takového ani nepokouší, jen, řečeno s Oldřichem Janotou, "naslouchá svým vnitřním hlasům". Podmražené plynutí času si vás za chvíli ovine a ani nevíte, že standardní délka impresívních balad je tu nějakých osm minut. Za tu dobu zvolna profičí islandská fujavice i digitální zpětná vazba, klavír, smyčce, varhany či kytarové struny promění baladické harmonické obraty v jediný hypnotický proud, pomalu nerozeznáte, co je ozvěna a co další hudební nástroj… Jednu skladbu rozjíždí improvizované oťukávání trubky v dlouhých tónech, upomínající na kreace Zdeňka Konopáska se zmíněných Janotou. Jednou se ve smyčcích na okamžik prolne jakýsi operní hlas, zase ustoupí, smyčce zmizí, dál tutéž melodii doprovází škruntající akustická kytara, do ní vletí rytmus jak od Becka… a napoprvé si toho nevšimnete, tak jsou tu věci propojené! Zpěvaččin hlas zní zpoza různých filtrů, v úvodu alba pak pozpátku…Pozvolné stoupání hlasu (v nejvýraznější skladbě Staalfur) je svobodným oproštěním od pevného evropského ladění. Ať tu nástroje jakkoli moduluje elektronika, všechno zní dost přirozeně, jakoby s otiskem islandské krajiny, plání, běloby, vody, nebe. Sound nepřipomíná nikoho, kdo by se mohl vybavit: žádný Eno, žádný Laswell, Zazou, Lanios: snad trochu John Cale ve spojení s Björk. Londýnské vydavatelství Fat Cat má katalog plný podstatně avantgardnějších položek: tajemství téhle hudby, která se dostala i na titul vlivného a chytrého The Wire, snad tkví v impulsivním surfování hudebními prostředky ve službách kompaktní autorské písně.
Sigur Rós je jméno kytaristovy neteře, kterou kapela hlídá na zkouškách. Zpívají islandsky. Název alba znamená Dobrý začátek. Je to debut. Zralý. Pro mě jedno z nejpodstatnějších alb poslední doby. Hledejte na www.fat-cat.co.uk nebo www.sigur-ros.com.

klusak@hotmail.com

3/4 Revue