Z pozice kosmopolitních hudebních designérů bratislavští Longital tóny neskládají, ale fantaskně vymalovávají. Na plátno života, přírody, velkoměstských semaforů, ševelícího oceánu i docela obyčejných lidských rituálů...
Jen skuteční umělci umí zpoetizovat i nejvšednější věci, pouze výjimeční lidé svými hudebními nástroji dokážou malovat. Začalo být nepodstatné, mezi jakými styly vlastně Šina (basa, zpěv, texty) a Dan Salontay (kytara, zpěv, samply) cestují, že se nechávají inspirovat trip hopem, bluesem, alternativou či ambientem. Jejich Výprava na každý krkolomný pokus o škatulku pohlíží se shovívavým úsměvem. Longital, nově povýšení do pozice kosmopolitních designérů, tóny neskládají, ale fantaskně vymalovávají. Na plátno života, přírody, velkoměstských semaforů, na hladinu šumícího oceánu i docela obyčejných lidských rituálů. Za organické podpory loopujícího Xi Di Nima a živě i s vizuálním podbarvením VJ Kufríka Brothera není Výprava zážitkem, na který by se dalo zapomenout, nýbrž aspiruje na nesmazatelnou životní odyseu. Hudba Longital je více konejšivá než zneklidňující, není jí ale cizí ani vytváření pochybností o všeobjímajícím světě. V představách modeluje svět nový, imaginární a vysněný. Kdo by nechtěl být vláčen terénem kubistických různotvarů, čichat k zelektrizované expresionistické květeně a zároveň putovat krajinkou, která je reálná a vzdálená čemukoli nepochopitelnému.
Když v úvodní Je čas ísť Šina rozechvěle zaveršuje "medzi nami náklonnosť, čo po čase bolí, bolesť oddelených ciest, iba chvíľu sme tu spolu boli, zostal smútok, čo sa nedá zniesť" a Salontay spustí "slákom po gitare", ani nedutáte. Vydýchaný tep burcujete dunivou basou titulní Výpravy, při níž rudnou i Massive Attack, a začínáte se ztripovaní zajímat, co si sami se sebou počít. "Ani slobodná, ani uväznená, vezmem si len to, čo mám vnútri...," napovídá Šina, a Salontay dodává: "Ani slovo naviac, všetkého akurát, postačí vzduch, plný zvuku strún." Přitom víte, že verš "Niekde blízko teba, tam sa usadíme, nakŕmime kone, psy vypustíme, ohne zapálime, budeme sa musieť rozhodnúť...," je i pro vás. Ono by vůbec poselství Šininých textů, provrstvených Salontayovou deklamací, vydalo na pětistránkovou esej. A když se ve zlomových momentech připojí hostující Karel Heřman z Čankišou, na periferii se prohánějí mongolští pastevci a patří vám celá Země, kterou jste vy sami a vaše nitro.
Nesmíte se bát, vždyť máte křídla, vzkazují Longital ve své Konečně si letel. Se smyčcovanou Salontayovou kytarou konečně vzlétáte. Ale kam? "Keď dážď padal šikmým pádom, letíte tak ako ste vždy chceli, ale preč od tohto sveta." Není to nebezpečné? Čertví, na každý pád tam po boku Longital potkáváte jen ty nejlepší interprety z Ninja Tune Records. V Drzke zase kralují těkavé rozšklebené tváře v maskách. "Ach áno, si trochu divná...," volá jízlivě Šina... a vy se třesete jako po Kubrickově Mechanickém pomeranči. Naštěstí v suverénně nejpoetičtějším Modrém plynu ožívají uklidňující rituály. Salontay hraje jak na violoncello, v pozadí píská konvice... a čaj, šup, už je v hrnečku. "Voda volí, kam by sa schýlila, núti ma, aby som sa náhlila a páli ma... Tečiem s ňou, splývam, plávam, mám jej budúcnosť v rukách, ááá, cítim ju, odteká."
V tiché pozorovatelské rezistenci Semafórov se navrací tenze s otazníky. Z přeplněné osmiproudové magistrály, o jejichž uživatelích vůbec nic nevíte, jde chlad. "Je málo čiernych psov, čo sú schopní strážiť prúdy aút a cesty široké ako lány polí..." V páté minutě prodchne erupce Salontayova sóla skladbu tak mrazivě, že poztrácíte veškerou sílu zasahovat do běhu věcí. Stáváte se pouhopouhými pozorovateli a slzy tečou proudem do moře. Po jedenácti minutách Na mori, za jehož počáteční příliv by se nestyděli ani ve smyčcových aranžích (začínám pochybovat že) kovanější Tara Fuki, lapáte po dechu...
Záleží jen na vás, zda budete lodí osamělou, zůstanete s ostatními nebo se necháte zvábit a unášet hlasem sirén. Navzdory hloubce snad až rachmaninovské existuje naděje. "Daleko od země, na ostrově v chladných vodách, čekali jsme na mlhu, a když přišla, nalili jsme olej do mosazných soukolí a zapálili v kamenné věži mlhové světlo," vzkazuje slovy Karla Heřmana Ray Bradbury. 100 %? V každém případě!
freemusic.cz
